Narodila jsem se v Lomnici nad Popelkou v kantorské rodině. Rodiče nás se sestrou vychovávali poměrně přísně a s důrazem na dodržováním morálních hodnot a dosahování co nejlepších výkonů.

Po absolvování gymnázia v Nové Pace jsem vystudovala VŠE v Praze, obor národohospodářské plánování, který jsem si ještě doplnila o doplňkové pedagogické studium pro učitelství ekonomických předmětů na středních školách.

Po ukončení vysoké školy jsem začala učit na střední ekonomické škole a středním odborném učilišti pro zrakově postižené, odborném učilišti pro tělesně postižené v Praze. Moje první zaměstnání mě kromě toho, že jsem se musela naučit učit jiné, přineslo nový pohled na život lidí se zdravotním postižením. Musela jsem se naučit Braillovo písmo, abych mohla opravovat písemné testy a také abych si mohla dopisovat se svými studenty.

Protože jsem v té době byla bezdětná, věnovala jsem se studentům i mimo výuku, brala je na výlety a poznávala, jak je složitý život s handicapem. Obdivovala jsem sílu těch mladých lidí, kteří se přes své problémy snažili žít plnohodnotný život a neskuhrali nad maličkostmi.

Po mateřské dovolené jsme se přestěhovali do Jičína, kde jsem pracovala na Okresním úřadě v Jičíně, nejprve jako vedoucí oddělení sociální péče, poté jako vedoucí odboru zdravotnictví. A zdravotnictví jsem se věnovala intenzivně dalších 16 let, protože jsem nejdříve byla pověřena vedením Oblastní nemocnice Jičín, po konkursu jsem byla jmenována v roce 1997 do funkce ředitelky.

Do nemocnice, která má přes 800 zaměstnanců, jsem nastupovala v situaci, kdy zařízení bylo na pokraji insolvence a před jeho nutnou kompletní rekonstrukcí. Nemocnice měla dluhy více než rok po splatnosti, dodavatelé nám odmítali dát léky na faktury, do toho byla zahájena rozsáhlá výstavba nového pavilonu operačních oborů s nejistým financováním. Takže začátek mého působení v nemocnici nebyl vůbec lehký.

Možná proto, že nejsem zdravotník a více si uvědomuji, jak je nejistý člověk, který přichází do zdravotnického zařízení, snažila jsem se zlepšit komunikaci mezi zdravotníky a pacienty a prosazovala empatický přístup k pacientům. Věnovala jsem se i vytvoření atmosféry důvěry mezi zaměstnanci a vedením nemocnice, snažila jsem se co nejvíce se zaměstnanci mluvit a vysvětlovat jim všechny záměry vedení, abychom všichni táhli za jeden provaz.

Za dobu mého působení v nemocnici se mi s týmem spolupracovníků podařilo nemocnici ekonomicky i personálně stabilizovat. Za cca 900 milionů korun byl postaven nový pavilon operačních oborů, pavilon interních oborů, byl rekonstruován objekt pro radiodiagnostické oddělení a nukleární medicínu, byl vybudován nový stravovací provoz a také byly postaveny spojovací mosty mezi jednotlivými pavilony. Všechny stavební akce byly samozřejmě doprovázeny i pořízením nových moderních zdravotnických přístrojů.

Organizačně náročné bylo i provedení fúze s nemocnicí v Novém Bydžově, která byla nutná pro její záchranu.

V nemocnici byl zaveden systém řízení kvality. Po celou dobu svého působení jsem se snažila o vytvoření co nejlepších podmínek pro zvyšování kvality poskytované péče a důkladně jsem analyzovala všechny zpětné reakce pacientů na poskytnutou péči s cílem případné chyby okamžitě odstranit.

Po 16 letech v čele nemocnice jsem cítila potřebu změny a vzhledem k tomu, že jsem už při práci v nemocnici byla dvě volební období zastupitelkou města Železnice, chtěla jsem se plně věnovat komunální politice. V roce 2014 jsem byla zvolena starostkou Železnice.

Za mého působení ve vedení města byla s použitím dotací mimo jiné zateplena a zmodernizována škola, školka,

sokolovna, pokračovala výstavba vodovodu a kanalizace, byla zrekonstruována radnice, bytový dům, pošta, muzeum, byly opraveny komunikace, chodníky, revitalizován park, vybudován nový pump park, postaveno nové zdravotní středisko jako pasivní nízkoenergetický dům.

Každý den se snažím, aby lidé v Železnici nežili jenom vedle sebe, ale také spolu. Proto pořádáme mnoho společenských akcí jako je například zahájení adventu, masopustní průvod, dětský den, muzejní den, spolupořádáme hudební festivaly či závody a mnoho jiných akcí, kde se mají lidé možnost setkávat.

Ale ani při práci pro naše město jsem zdravotnictví úplně neopustila. Od roku 2016 jsem jako krajská zastupitelka, zvolená za STAN a Východočechy, předsedkyní zdravotního výboru Zastupitelstva KHK. Šest let jsem byla členkou dozorčí rady Zdravotnického holdingu KHK a.s., který řídí nemocnice našeho kraje a od letošního roku jsem členkou představenstva této organizace.

Jsem také členkou správní rady Oblastní nemocnice Jičín a.s. a díky tomu mám stále pevné vazby na naše regionální zdravotnictví a mám velmi konkrétní obrázek toho, co je potřeba na lokální úrovni řešit a zlepšit.

Neztrácím ani kontakt se sociální sférou, která je se zdravotnictvím těsně propojena. Jsem členkou sociálního výboru KHK, jsem členkou správní rady neziskové organizace Apropo, která se stará o mladé dospělé a děti s těžkým mentálním a tělesným postižením.

Jsem vdaná, mám dva dospělé syny a mou největší radostí je moje roční vnučka.

Do nedávna jsem se starala se svou sestrou nepřetržitě (s pomocí pečovatelské služby a osobní asistence) o naši ležící maminku a bohužel jsem poznávala nedostatky systému dlouhodobé péče, i nepředstavitelnou náročnost této péče pro pečující rodiny.

Miluji hudbu, když potřebuji přijít na jiné myšlenky, pomáhá mi hra na piáno. Ráda cestuji a poznávám nová místa. A skvělé odreagování je pro mě práce na zahradě, hýčkám si kytičky, se střídavým úspěchem pěstuji zeleninu ve skleníku.

Nikdy jsem nebyla členem žádné politické strany.

Moje celoživotní heslo i ve všech zdánlivě neřešitelných situacích je : Nikdy se nevzdávej a snaž se měnit svět k lepšímu.