Většinu svého profesního života se věnuji zdravotnictví, znám jeho problémy a chtěla by podpořit racionální změny v systému, které povedou k tomu, že zdravotní péče bude pro naše občany kvalitní, efektivní a dostupná.
Senátor má možnost ovlivnit rozvoj zdravotnictví nejen legislativně, ale také soustavným tlakem na příslušné instituce, aby dělaly kroky směrem ke zlepšení zdravotnictví. To v praxi znamená, že pokud např. v regionu chybí lékař určité odbornosti, tak je možné vyvinout tlak na zdravotní pojišťovny, aby chybějící péči nasmlouvaly.
Dostupnost primární péče
Jedním z hlavních témat, které je potřeba ve zdravotnictví řešit, je dostupnost primární péče. V posledních letech se dostupnost primární zdravotní péče zhoršuje, populace praktických lékařů stárne (v roce 2019 podle Národního registru zdr. pracovníků bylo praktických lékařů ve věku 65+ 21,8%, praktických dětských lékařů starších 65 let bylo dokonce 26,2% ). Po jejich odchodu do penze leckdy není možné sehnat adekvátní náhradu.
Není možné, aby lidé kvůli základní zdravotní péči dojížděli desítky kilometrů do vzdálených měst, je nutné komplexně tuto situaci řešit. Primární péče tak musí být dostupná pro všechny občany. Praktičtí lékaři pro dospělé, praktičtí lékaři pro děti a dorost i stomatologové musí být dostupní lidem nejen ve velkých městech, ale i na venkově.
Tomu jako stát můžeme jít naproti a existuje řada kroků, které nynější stav zlepší. V první řadě se musí zjednodušit systém dalšího vzdělávání a odstranit současný chaotický stav postgraduálního vzdělávání. Dále je nutné odstranit zbytečnou byrokracii v ordinacích. Je potřeba zatraktivnit práci praktických lékařů posílením jejich kompetencí, aby např. nemuseli posílat pacienty ke specialistům jenom kvůli receptu na lék, který by mohli předepsat sami.
K zlepšení situace musí samozřejmě přispět i zdravotní pojišťovny, které jsou zodpovědné za dostupnost zdravotní péče. V odlehlých lokalitách, kde není možné sehnat lékaře , musí zavést významně lepší úhrady za poskytnutou péči. Dalším řešením je podpořit vytváření sdílených ordinací, kde bude ordinovat více lékařů a pokryjí delší ordinační dobu. Ruku v ruce s tím musí být zajištěna i dopravní dostupnost, což předpokládá i spolupráci krajů a obcí. Je nutné využívati různé motivační a dotační programy.
Budu podporovat všechna opatření vedoucí k zajištění dostupné primární péče všem občanům bez ohledu na jejich bydliště.
Propojení sociálně-zdravotních služeb – vytvoření dlouhodobě udržitelného systému dlouhodobé péče (long-term care, LTC) o starší osoby závislé na pomoci se základními životními činnostmi.
Propojení sociálně–zdravotních služeb je dlouhodobě neřešené. Část problematiky řeší ministerstvo zdravotnictví, část ministerstvo práce a sociálních věcí. Oba systémy péče o dlouhodobé pacienty mají rozdílnou legislativu, jiné personální a technické požadavky. Rozdílné je také financování poskytované zdravotní péče ve zdravotnickém a sociálním zařízení a přitom často jde o úplně stejně nemocné pacienty. V LDN nehradí pacient nic, v domově pro seniory vše. Populace přitom stárne a počet lidí, kteří budou závislí na cizí pomoci, bude stoupat.
Podle projekce ČSÚ se zvýší počet obyvatel nad 80 let z 427 tis v roce 2018 na 963 tis. v roce 2050. Problémy dlouhodobé péče se potom dotknou většiny rodin. Sice se zvyšuje naděje dožití a předpokládá se, že v roce 2050 u mužů dosáhne 82 let, u žen dokonce 86 let. Jenže stát někdy zapomíná na to, že není důležitá jen průměrná délka dožití, ale hlavně kvalita života seniorů.
V současné době nikdo nekoordinuje pohyb pacienta na pomezí zdravotně-sociální péče. Klientům, kteří potřebují dlouhodobou péči, chybí průvodce takovou péčí. Ani rodiny, které působí jako neformálně pečující, nejsou dostatečně informovány o možnostech služeb a tápou samy v nepřehledném systému. Chybí multidisciplinární týmy, které by komplexně řešily problémy seniorů (geriatr, psychiatr, fyzioterapeut). Jsou velké regionální rozdíly v kapacitě terénních služeb, v dostupnosti respitní péče, paliativní péče, chybí průvodci systémem dlouhodobé péče, kteří by již po propuštění z akutního lůžka plánovali zajištění návazných potřebných služeb.
Musí být přijata legislativa řešící dlouhodobou péči a to včetně jejího financování, kde se např. nabízí možnost zavedení pojištění dlouhodobé ošetřovatelské péče. Je nutné propojit zdravotní a sociální služby s maximálním důrazem na potřeby a důstojnost osob, které tuto péči využívají.
Budu podporovat jasné ukotvení dlouhodobé péče v legislativě s cílem zachování co nejvyšší kvality života lidí s omezenou soběstačností.
Reforma psychiatrické péče byla v ČR zahájena, ale ještě má před sebou dlouhou cestu k optimálnímu stavu péče o lidi s duševním onemocněním. Dlouhá léta se všichni tváří , že duševní onemocnění je něco, co neexistuje, o čem se nemluví a přitom je skutečnost taková, že každý pátý člověk se už v době předcovidové léčil s duševní chorobou.
A covidová doba, válka na Ukrajině, vzájemně rozjitřená a rozdělená společnost na duševní pohodě rozhodně nepřidává a tak dochází k dalšímu nárůst psychiatrických onemocnění nejen u dospělých, ale i u dětí.
Cílem reformy je, aby duševně nemocní nepobývali dlouhodobě ve velkých psychiatrických léčebnách desítky kilometrů od svého domova, ale aby jim mohla být poskytována péče v případě nutnosti hospitalizace v blízkosti jejich bydliště na akutních lůžkách nemocnic, která v současné době chybí. Optimálním řešením je pak poskytnout pacientům možnost léčit se ve svém domácím prostředí.
Proto je nutné budovat další Centra duševního zdraví, který jsou novým mezičlánkem mezi primární péčí včetně ambulantní psychiatrické a lůžkovou péčí. Centra duševního zdraví poskytují péči terénní a ambulantní prostřednictvím multidisciplinárních týmů (psychiatr, psychiatrická sestra, klinický psycholog, sociální pracovník, peer pracovník , který má zkušenost s duševní nemocí), umožňují lidem s duševním onemocnění žít běžný život a nebýt zavřený za zdmi léčebny. Centra by měla být dispozici vždy pro cca 100 tis. obyvatel, dosud je ale jejich počet ani ne třetinový. Zatím není systémově vyřešeno financování Center duševního zdraví, což je problém, který je potřeba urychleně vyřešit, aby se možnost léčení “doma” rozšířila.
Zásadním problémem psychiatrické péče jsou chybějící psychiatři, a to zejména dětští, na které se čeká měsíce. Je nedostatek psychologů, psychoterapeutů. Proto je nezbytně nutné zjednodušit systém postgraduálního vzdělávání. Je potřeba vytvořit motivaci pro výběr těchto specializací už při studiu medicíny, bonifikovat lékaře, kteří zvolí tuto specializaci. Motivovat lze i zlepšenými úhradami od zdravotních pojišťoven.
A v neposlední řadě je nutné o problematice duševního zdraví více mluvit na veřejnosti, destigmatizovat duševní onemocnění i psychiatrii jako obor a zlepšit prevenci duševních onemocnění.
Budu podporovat pokračování reformy psychiatrické péče a všechna opatření , která povedou ke změně vnímání duševních nemocí a zlepšení prevence psychických onemocnění.
Nesmí se opakovat situace, kterou jsme zažili v době pandemie covidu, kdy byl stát na pandemii naprosto nepřipraven.
Musí být přijata jasná legislativa, která bude řešit opatření v době zdravotní krize srozumitelně a bez zbytečných zásahů do lidských práv. Musí být posíleny KHS (doplnit celej nazev) kvalifikovaným personálem včetně zavedení maximální digitalizace jejich činnosti, která je ostatně nutná pro celé zdravotnictví.
Budu podporovat systémová řešení , která musí být předem připravená pro možné zdravotní krize.
