Moje maminka v posledních letech svého života přes veškerou zdravotní péči začala scházet, ztratila vůli k životu a postupně se stávala v podstatě nepohyblivá. Zpočátku stačilo, že jsme se sestrou zajišťovaly úklid, nákupy, dopravu k lékaři, léky, ale potom se stav zhoršil natolik, že byla hospitalizovaná v nemocnici na akutním oddělení.

A tak jsem na vlastní kůži začala poznávat, jak v reálném životě chodí péče o bezmocné seniory.

Na konci hospitalizace maminky mi lékař sdělil, že doma to nezvládneme a že maminku přeloží na LDN. Po pár dnech pobytu na LDN jsem s hrůzou zjistila, že maminka má přestřižené dorozumívací zařízení sestra pacient, (a to nebylo jediná zvláštnost v přístupu k pacientům), takže se opakovaně nedovolala pomoci, když ji potřebovala. Sestry toto zjištění nechalo naprosto klidné, po mém výstupu nicméně zajistily nápravu. Ale já jsem stejně začala hledat řešení, jak si maminku vzít na poslední měsíce života domů.

Teorie popisuje další péči jasně, zajistí se pečovatelské služby, domácí péče, každý vám poradí, atd… Realita je bohužel jiná. Pečovatelská služba mi sdělila, že musíme maminku ještě v nemocnici nechat, protože nemají volné kapacity. Začala jsem shánět osobní asistenci. Zeptala jsem na příslušném sociálním odboru, jestli by mi nedali kontakt na někoho, kdo poskytuje osobní asistenci. Příslušná pracovnice mi řekla, že neví, ať si to najdu na internetu. To už jsem si říkala, jak by asi tak postupoval sám senior, který internet nemá. Začala jsem tedy hledat a našla tuto službu v jiném městě, bohužel tam také neměli volné kapacity. Maminka zatím každou návštěvu proplakala, že chce domů…

Když se nám po několika týdnech ozvala alespoň pečovatelská služba, začaly jsme chystat všechny pomůcky pro ležícího pacienta a připravovat podmínky pro pobyt doma. Paradoxně mně se vším nejlépe poradili v prodejně zdravotnických potřeb.

Sice jsem dlouhá léta dělala ředitelku nemocnice, ale že bych uměla manipulovat s ležícím pacientem, to opravdu ne. Tak jsem začala hledat kurzy pro pečující, abych se to naučila, ale těch je málo a konají se jen občas. Dokola jsem si pouštěla na YouTube, jak přebalovat ležícího, jak ho mýt, jak pečovat, aby neměl proleženiny. A přepadalo mě zoufalství, jestli to všechno včetně starostování vůbec zvládnu.

A pak jsme společně s mou sestrou, pečovatelskou službou, postupně i osobní asistencí, která nám pomáhala ve všední dny, s domácí péčí byly schopny zajistit 24 hodinovou nepřetržitou péči (jejich pomoc byla naprosto neocenitelná).

Po noci, kdy jsem i několikrát vstávala, a ráno jela do práce, kdy mě vystřídala osobní asistentka, jsem si připadala jak vyždímaný hadr, ale téměř tři čtvrtě roku jsme to takhle nakonec zvládly. Klobouk dolů před všemi, kteří se takhle starají o svého bližního i několik let.
Maminka zemřela a říkám si, že jsme pro ni se sestrou udělaly, co jsme mohly.

Moc bych chtěla, aby do budoucna neformální pečující měli větší podporu, aby existoval průvodce systémem na pomezí zdravotní a sociální péče, aby se pečující mohli poradit s geriatry, s psychology, fyzioterapeuty, s fundovanými sociálními pracovníky, Optimální by bylo, kdyby se pod vedením odborníků mohli naučit pečovat o ležící osobu a při tom nepřišli o své fyzické a psychické zdraví. A aby neměli pocit, že jsou na takhle složitou životní situaci sami.